Americký sen (19)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Rakouský azyl a příběhy statkáře Oblomova. Wienerbruck, srpen 1982.

Ahoj Ingrid a rapotíští, posíláme vám všem pěkné pozdravení. Na rozdíl od tebe a od minulého dopisu vám, píšu takhle ve večerní pohodě, v posteli. Z postele vidím, kdyby byl den, on není a já tedy cítím a tuším strom - smrk se dvěma vršky a kopce, pěkně zalesněné a navíc většinou odpařující se, poněvadž často sprchne či prší, asi tak 3-2-2-3-2…, ta čísla jsou dny. Pan Walter přemístil své kravky do ohrady přímo hleď a ještě kousek vlevo před hotelem za silnici, což je velice příjemné, protože hlava či hlavní potentát stáda má na krku zvonec s libým a něžným zvonkem, který přes den uklidňuje a večer uspává a stále dělá atmosféru beztak příjemnou ještě příjemnější. Pan Walter má cit.

Vzadu za hotelem jsou zase ty koně a ovce, zvonec ale nemá žádný z nich. To je dobře, protože všeho moc prý škodí a připomínalo by nám to možná loretu a třeba by nám to přišlo líto. Dnes jsem byla opět na borůvkách na starém místě, ale našla bych tak leda plný kyblík hoven, tak jsem se krásně prošla místo klopotné práce po lese a jen tak při chůzi jsem nasbírala půl kyblíčku od marmelády borůvek, malin a jahod, což jsou konečně všechny suroviny potřebné k výrobě mischungu, na který jsme měli zálusk a co byl tak pěkně vyvedený v barvách v Quicku, že až voněl. Tak jsem ze všeho udělala sajrajt, kdybys chtěla sdělit recept, přidala jsem cukr a mléko a slízli jsme to hned. Smetanu a vanilkovou zmrzlinu jsme zrovinka neměli po ruce, ale bylo to dobrééé! K večeři pak hned byly makaróny s tomatem a masem, tak jsem chvíli mluvila italsky a Luisa dělala s nima tik-tak, namočila pak do čaje a sem tam jednu podle momentální chuti snědla, to značí, že jednu, pak už momentálně chuť neměla, tak ani žádnou jinou. Honzík jenom dloubal, ale byl to dnes úspěch, makaróny jedli podruhé a už tomu neříkali žížalky. Nám s Václavem toto jídlo sedí, já mám ráda fousy a Vaškovi při jídle ani není vidět tělo. Dnes si vzal dvě vidličky, ale nepomohlo to.

Ve středu odlétá jedna polská rodina do St. Luis, jsou celí natěšení - však si pobyli rok. Kanada, to vím z ústního podání, bere zase hodně lidí, Poláků, do konce roku nabere a zase se bude čekat a čekat. Poláci z Traiskirchenu poslali do Kanady dopis plný lítosti, je to jasné, protože někteří jsou tam už hodně dlouho. Teď si prý houfně lidé přepisují z U.S.A., JAR, Austrálie a kdoví čeho jiného na Kanadu, která vše vyřizuje tak rychle.

Viki

11.srpna. V sobotu 7.8. jsme byli s Viki a ještě několika dalšími emigranty na hasičské zábavě. Na pěkném paloučku u lesa hasiči postavili boudy, lavice a stoly a taneční parket s pódiem pro hudebníky. Ani na záchod, pořádný s keramickou mušlí a fungujícím splachováním, nezapomněli. Všechno pěkně, spíše symbolicky, ohradili. K večeru jsme oslavovali odjezd Juzka do U.S.A., byli jsme trošku opilí, protože nás Jurek častoval špiritusem. Takže jsme měli právě největší formu na zábavu.

Neměli jsme peníze, ale pustili nás dovnitř. Hned jsme šli na parket a dlouho jsme tam poskakovali klasické tance, protože parket nebyl osvětlen a Viki měla pohorky, a vůbec ani ostatní to neuměli. Takže jsme si nepřipadali jako blbci.

Včera jsme dostali dopis od onkla Alfreda a v dopise bylo 700 šilinků. Takže teď je nám hej, máme jablka a banány, jablkové mýdlo a různé vody grepové a jiné. Ještě dostaneme každou chvíli 600 šilinků od státu. Takže si můžeme nechat vyvolat film a koupit další a i nějaké fotografie zhotovit. Takže Ti i některé domy vyfotím.

Václav

14. srpna. Ahoj Ingrid a Bohouši, zdravíme vás a děcka. Je teplo, pod mrakem, lidé odešli po obědě, což je právě teď, na houby, my sedíme doma a vaříme čaj. Děcka spí v pokojíku a je náhle pohoda a klid, jako když v Blansku se porouchá městský rozhlas. Jsme dnes doma také proto, že jsme předevčírem byli u Velikého hučadla, což je částečně obdoba Hučivé Desné. Máme tam zamluvenou písčitou plážičku pro čtyři osoby, písek je snad vápencový, říká Václav, nebo křemičitý, říkám já. Dnes je teda bez dne půlka měsíce, o tom, že půjdeme ke konzulovi, zatím nikdo nic neříká. Osobně jsem napjatá, jak to dopadne, je zde dost odmítnutých, většinou mladí kluci nebo sami manželé = rodina doma. Včera jsme “brali”.

Ingrid, Milan nám psal, že mi pošleš ty negativy našich děcek, asi to bude těžké, musím se na to pořádně přeptat. Zatím nic neposílej, ve všech pořadačích jsou jen tři snímky, o kterých si myslím, že se mi povedly, nestojí to za to. Psala jsem o to, mysle, že to nebude problém, ale pak mi došlo: ale ouvej. Píšu, píšu, ale po negativech, třeba špatných, dál toužím. Po půlhodinové rozmluvě s Václavem píšu: Ingrid, kdybys to vzala od roku 1978 (pořadač č. 1) a roztřídila to, aby se to vešlo do dopisu a doprostřed těch papírů to mírně vždy nad sebe páskou přilípla, aby to nešlo hned nahmatat, tak si myslíme, že by to bylo dobré. Oficiálně by to naschvál nepustili, myslíme si my. Pro uklidnění: našim českým sousedům poslali pakl rodinných fotografií, paklík nebyl rozlepen. Taky penízky z Polska chodí, to už je co říct. Oni to už všechno nestačí. Dopisy lepíme lepidlem na kůži všude, kde to lepit jde, tento ještě “zapečetím”. Ingrid, tak to zkus. Nebo napiš, co na to říkáš. Děda, až ten pojede, ať nic nebere, rodiče jedněch Čechů, co zde za nimi rodiče jeli, strávili na celnici 1,5 hodiny. Ale ti měli smůlu, že jeli v noci, kdy je menší provoz a celníci na ně měli dost času.

Ingrid, co se týká domečků, mám už vybrané. Jsou prozatím tři, co se mi celkem líbí a jeden se mi líbí hodně. Jinak se mi zdají zdejší domky moc ulízané.

Viki

19. srpna. Ahoj Ingrid, ahoj Bohouši. Dík za úryvky z Oblomova, tu knížku si určitě přečtu, prozatím jsem si k ní nikdy “nečuchla”. Škoda, že jsem nevěděla, že ji máš. Ingrid, tvůj poslední dopis byl na celnici rozlepený a přišel mírně poškozený (nedolepený, upatlaný od lepidla) a tvoje “pečeť” neseděla. (Václav: “To měli radost, když si přečetli Oblomova.”) Dopis šel místo obvyklých třech dnů sedm dní. Nepiš příště nikdy zpáteční adresu a pokud možno ať ten dopis posílá B. z Prahy nebo ty třeba aspoň ze Šuku. Jestli budeš posílat ty negativy děcek, co jsem fotila, tak určitě zalep obálku nějakým lepidlem a pošli to z jiného místa. Zdá se ti to určitě blbé a zbytečné, jak to doposud znám, ale nebezpečí se nesmí podceňovat a nebezpečí to je.

Dnes jsme dostali rakouský azyl, což znamená také povolení k práci + povolení k pobytu + k práci v NSR. Jeli jsme si pro to do Lilienfeldu, což je 1. větší město (s kinem) asi 42 km směrem na Vídeň. Velice mě mrzí, že ten, co nás vezl, spěchal zpět do Wienerbrucku, takže plánovaná prohlídka města odpadla. Ta část města, kterou jsme procházeli při vyřizování věcí úředních a pak za účelem koupě nových bot pro Honzíka (značky Elefanten) nebyla tak rušná jako ulice Mariazellu, také zde je ale čisto, domy jsou úhledné a všude plno kytek, v oknech, truhlících a na záhonech. Za výlohou by se ti líbily porcelánové čajové servisy s kytkama a pěkně tvarované a levné.

Do Lilienfeldu si také ještě soukromě zajedu, město je zřejmě pěkně staré, jsou tam u kostela dvě rotundy slepené z kamene, pak je tam muzeum, veřejná knihovna – tam bych se konečně chtěla podívat na nějaké fotografické časopisy. Nikde ve stáncích je nemají, ani v SFRJ je neměli (tak porno a takové).

Ingrid, ten článek byl veskrze pravdivý, je jen škoda, že jsme informace, které obsahuje, neměli možnost si přečíst před naším odjezdem, ušetřilo by nám to mnoho přemýšlení a hlavně sil. Je to vlastně návod “jak na to”. Osudy lidí tam popsané zhodnotil Václav takto: “je vidět, že lemply potřebují jenom v Československu.” Nevím, jestli jsem vám to už nepsala; před čtrnácti dny tady přijeli autem komunisté ze Žiliny. Z individuální cesty do Řecka přes Rakousko s rodinou (2 malé děti) zůstali v Rakousku; jako důvod u policejního výslechu uvedli, “že si chcú zarobiť”. Teď se byli registrovat a zapsali se do organizace AFCR; pan Medek jim poradil, aby vůbec nezkoušeli NSR, kam původně chtěli. U.S.A., Kanadu - tam že je nevezmou - “nelze sedět na dvou židlích”, říká Václav. Ať zkusí Austrálii nebo Jihoafrickou republiku. Do Austrálie se jim nechce, do Afriky, byť Jižní, taky ne. Nevím to já, ale prý řekli, že se asi vrátí domů, ten týden že ještě ukecají. Tož tací lidé taky utíkají.

Mamka už mi konečně napsala, měla jsem strach, že se s ní něco stalo. Ingrid, kdyby náhodou někdy vyzbyl čásek, napiš jí, prosím tě. Ona si myslí, že vnoučky už nikdy neuvidí, tak to přece ale vůbec není a za takové dva roky snad, až budeme z dluhů venku, může za námi z Prahy přiletět i na půl roku a dýl (1x do roka, doba není u důchodců omezená).

To kino je nejbližší v Mariazellu, musíme spořit, lístek stojí 30 šilinků, vlak 20 šilinků - vše pro jednu osobu. Potřebujeme kufry a oblečky na zimu a musíme kupovat ovoce a bílkoviny (sýr) pro své zdraví + chci fotit a někdy taky vidět své obrázky. Kino počká do Ameriky, i když člověku “něco” chybí. Televize zde nevysílá dobré filmy, takové pro “konzumenty” v pravém slova smyslu - místy je člověku, stejně jako v Česku, líto filmového materiálu a energie. Takže Ingrid - posílej dál Oblomova, je čten a očekáván. Učíme se německy, Václavův onkl Alfred nám poslal bezva slovník, bezva uvnitř i zevně a je to podle mě německá obdoba Václavova menšího anglického slovníku v červených deskách. A Ingrid, to “škoda, že tu nejste, je ovoce”, už tak jsem se cítila někdy blbě, protože mi bylo jasné, že ti to nikdy nebudem moct nějakým způsobem oplatit. Tak ahoj a pozdravujte ode mě Bohouška školáka a Vašíka a Haničku a zase napište.

Viki

Moc jsem se musel smát, když jsem si představil, jak ti Tamti předčítají z tvého dopisu ruského klasika. Konečně jsi se stala šiřitelkou liberální kultury.

Václav