Americký sen (32)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Zlobivé děti, fotokomora, študáček chudáček a třikrát zveličený výdělek. Boston, září 1983.

5. září. Ahoj Ingrid, odpusť mi tu dlouhou odmlku a přijmi pozdravení. Sedím a píšu v pravé poledne, jsou taková vedra, že se živíme přes den corn flakes se studeným mlékem a teplým jídlem se zavděčím jen Václavovi. Zůstanu chvilku u něj. Jdou o něm legendy - o jeho úspěších, chytrosti, vytrvalosti a vůli a asi třikrát zveličeném výdělku. Zrovna včera, třetí den pracovního volna, protože bylo pondělí a americký svátek práce, který se opravdu mohl světit nicneděláním, tak zrovna včera jsem podotkla, že všichni Václava obdivují a závidí, jenom já mu nadávám, a on přitakal. Dneska si vyřizuje další dvouleté studování, tak až večer přijede, napíše, jak to je.

9. září. Ahoj, zatím vedra polevila a přišel od tebe dopis č. 1, taky jsem to hned očíslovala, aby byl pořádek. Sedím po obědě úplně narovnaná jako voják z povolání, zanícený voják, a baby mně sem a tam strká nohy mezi kůži a žebroví, až by se mi chtělo tu kůži naříznout. Chová se to dítě, jako by už chtělo na svět, tak jsem dnes sbalila část fidlátek a jenom mu domlouvám, že by bylo moc titěrné a málo odolné ať neblázní. Ingrid, to okno se mi taky moc libí, mám ráda velké průduchy v domech (byť by vedly na smetiště), málo nábytku, ale pěkného, spíš takové “koutky” různorodé a příjemné. Příští plán je domek samé okno veliké, na samotě, bez záclon, s několika psy a kočkami, pes bezpečí, společnost a dětskou radost. Nejlepší by to bylo podle vlastních nápadů (svých + Václavových, případně Vráťových, který je snad v Kanadě - čekáme dopis). Ale to si počkáme x let. 

Ingrid, kojení je dobré, uvidím, při H. a L. jsem měla pocit vyždímaného hadru a při změně výšky například ze sedu do stoje mžitky před očima, za takových podmínek je kojení obtížné. S tou Kanadou, nejtěžší dobou a se soužitím máš podle mě pravdu jen zčásti. To ale nejde asi psát a ani tobě to nešlo, popsala by se strašná spousta papíru a stejně by to nevyšlo, asi se k tomu vystižení potřebují ruce a oči. Myslím každý, co se cítí na řetěze sebou cuká a čím později se urve, tím je to s ním pak horší a tím dále se zaběhne, to zaběhne. Někdo tam zůstane, ale furt kouše. Už asi to ani nebudu psát, to by chtělo pokecat. Asi tak snad - já jsem člověk cesty prostřední a Václav šahá po nejvyšších možných metách. Snad je to tak, snad není - už toho nechám. Problémy jsme pro danou chvíli vyřešili - Václav bere děcka někdy ven. Další problém bude auto, bez něhož budu nucena sedět doma. Nepředstavuj si Ingrid, poměry v ČSSR - není to srovnatelné - tam se bez auta obejdeš. Vše je zde roztahané kolem cest a pobyt na hřištích a v ulicích s účelnými domky se brzy zajídá. Inu tohle - jeď těsně za mnou a sleduj mou zadní galusku, tak ujedeš nejdál a nejrychleji. Mně se vždycky vybaví co z toho budu mít. To jsem ti říkala, když jsme přijeli tenkrát na kolech. Že je to pravda pravdoucí, ukazují Václavovy pracovní výsledky a moje - i když jsem teď zapomněla, že jsem fotografka a radši na to nevzpomínám, protože zkrátka jsou věci jiné. V noci se mi někdy zdá, že jsem svobodná, nezávislá a že dělám v noci v komoře fotku, až se mi opravdu líbí s tím, že to pak někdy stejně naspím = o tom ale nepřemýšlím v té komoře, to je věc klidné hlavy při věci a pocitu klidného plynutí času, který je tvůj. A končím o tom, děcka chtějí corn flakes s mlíkem, holt jsou jiné věci, mackové jsou oba povedení a až půjdu do práce a budu mít vlastní příjem (snad = i vlastní hlavu) bude všechno lepší. Ale zdá se mi, že tentokrát Václav investoval dobře - do té školy. 

Před, resp. pod oknem, neboť sedím nahoře, spravují dům = z celkem zajímavého menšího dřevěného domku, barevně pěkně zkombinovaného s cihlovým krbem, dělají lehce nazelenalý domek s bílými rámy kolem oken, obě ty barvy splývají do sebe a domek pak jako by se rozbředl celý do trávníku a živého, vysokého plotu, čímž je obklopen. Pracuje tam kluk, celý jako můj bráška. Snad tu bradavici u rtu přece jen nemá, tak zblízka jsem ho neviděla. Má i stejné pohyby při práci a stejný smích, je stejně vysoký, má tytéž džínsy a od pasu nahoru je nahý, takže vím, že i svalnatý je na stejných místech. Ti chlapi spravují a rádio jim nahlas vyhrává celý den bez ladu a skladu a taky bez dolaďování, dojem je dokonalý. Bráška je na měsíc na manévrech a v květnu budou mít taky třetí dítě. Takže Ingrid, počet je jasně nastíněn - moje mamka je ze tří, sama potratila třetí dítě, už mrtvé bylo, v šestém měsíci. 

Ingrid, dům, kde bydlíme, není ani nápaditý, ani pěkný podle nějakého standardu, není to ani slátanina, je to jenom dům, kde se má bydlet - dům k bydlení sloužící. 

Dnes je pátek, tak snad Václav bude mít čas ho nakreslit. Je nafocený a film je v obálce, zvenčí ale není focený, protože se mi nechce fotit a mít na fotce škaredý dům focený jenom proto, že tam bydlíme. Když se k němu odněkud blížím, radši si ho představuju zevnitř. Ale viděla jsem i domy, které se mi líbily. 

Ingrid, půjdu s děckama do parku. AHOJ a napiš, co je; čtu cosi mezi řádky o velikém suchu a neúrodě. 

10. září. Teď je půl sedmé večer, sedíme u stolů s Václavem v parku a děcka o 20 m dále bojují a konečně sem tam foukne větřík - zas se nám udělalo VEDRO. Napíšu ještě pár klípků. Vašek je zaměstnán, pilně studuje jakousi knihu, co do něj zřejmě moc neleze a je citlivý na vyrušování. Populární zpěvák Davie Bowie prý prohlásil (mám to z druhé ruky), že se poslední dobou cítí být víc ženou než mužem. Holky chodí v mini čím dál víc, vlasy nosí kolem obličeje a nahoře na hlavě krátce sestříhané, vzadu dlouhé a často na tom trvalou. Barva vlasů je v přírodních odstínech, líčení očí se sune od světlounce růžové po tmavě starorůžovou až nafialovělou, což dává celé tváři, je-li unavená, jako by právě setřela slzy a vyšla do ulic. Boty pak podle typu a vkusu, ale vedou pančíci. David Bowie je platinový s černě podmalovanými očima, bílou tváří a rudými rty, s indickým kolečkem na čele - tak byl viděn včera v televizi. Viděla jsem řasy - trny a různé zajímavé úpravy - ale to ještě tehdy, když jsem cestovala, zde se moc zajímavého nevidí. Až budu mít náladu a čas, taky budu na sobě takto “tvořit”, už se na to těším. K tomu účelu si nechávám všecky vlasy na stejnou délku, aby obličej byl pěkně holý, pak se rozmyslím a ustřihnu zoban do čela. Tento účes s vyztuženým zobanem se mi doslova moc líbí - k tomu bílý ksicht s výraznými kostmi, které se ještě nalíčí a buď převýrazné oči, nebo rudá hubice. Luisa pak ohon z temene hlavy po japonsku vyztužený, Honza porost probraný mašinkou typu “zorané pole” a Václav holou lebku a mohutný fous, čermý do smolna. Luisa a Honzík koulejí pneumatiku a Luisa si pomáhá křikem: “On - kamóóón, kamóóón, ou kamóóón!” Před týdnem jsem jí zavolala a ona povídá: “I am going!”
 
12. září. No jo, kamarádka Alena v sobotu ani v neděli nepřijela, zalekla se vedra - v sobotu byla v New Yorku naměřená nejvyšší teplota všech dob zájmu lidí o teplotu a v Bostonu nejvyšší od roku 1942. Takže svoji výřečnost musím usměrnit na papír. Dnes je pondělí, Václav opět v práci a tady doma vše v normálních kolejích, děcka si v klidu prohlížejí v postelích knížky a nejsou bez sebe radostí nezvyklou tátovou přítomností, je klid a ticho kromě “podívej se Jendo, podívej se!” a “chachá! co on dělá?” Tak si sedím dole a píšu, před tím jsem asi půl hodiny ujídala Pánubohu čas. Vždycky jsem říkala, že ta televize je škodlivá, lidé se na ni dívají a mají představu života, že žijí teda, ale zatím jen leží a dívají se na televizi, tak vždycky jsem říkala nene, to já si radši tohle všecko prožiju, na vlastní kůži si to zkusím, teď jsme víkend zírali na televizi na pořady o zvířatech z Jižní Ameriky, byly tam taky rybky pyraně, ohlodaly malého buď divného srnce s kulatou hubou, nebo divné tele podobné srnci. Tak si to plavalo, najednou to bylo plné rybek rozměrů málem akvarijních a ty to teda ohlodaly. Zítra jde Honzík do školky (jak ty to máš s děckama a jeslema a školkou, jak's jednou psala?) a přijdou páni od TV společnosti připojit nám cable TV. Václav objednal non stop filmy, show a vystoupení a news mimo dalších dvanáct základních programů a veřejného vysílání, které máme dodnes. Velkou černobílou bednu nám přidali jen tak, když jsme si odváželi ledničku na inzerát. Václav v práci, aniž škrtnul perem na dopisní papír, myslím ale, že je nasratej, že jsem ti napsala o našich sporech a trucuje, protože si četl poslední dopis od tebe číslovaný 1. Nepíše, potvora, radši listuje časopisy, ale na každý dopis se vrhá přímo dychtivě. Fakt nemá moc času, protože je mu x let a chce získat některou z hlavních cen. Doopravdy. Připomíná mi tátu, ten taky neměl pořád na nic čas, pokud si vzpomínám, vždycky říkal: “Bože, kdyby tak já měl více času.” V posledním dopise píše, jak si hned po odchodu z nemocnice vyřídí pas a pojede do Rakouska a do Německa a všecko si s Mirkem vysvětlí, však chtěl už dávno napsat, zajet, jen ten čas se nedostával. A Václav si zase, když mu přijeli rodiče, přečetl celý automobil a opravdu věděl, co četl - přezkoušela jsem ho při asi druhé návštěvě vašich v Brně. Mezi ním a tátou asi cosi bylo (myslím = dvě tvrdé palice). Hlavně jsem chtěla napsat, že Václav bude chodit úterý a středy od šesti do devíti večer do školy, některé předměty mu uznali z dřívějšího studování. Říká, že vše je zde zaměřeno více na praxi, že lidé málo vědí o teorii, zdá se mi, že na tomto základě postavil či staví svou pracovní kariéru. Teď má přiznaný nižší akademický titul (ve škole by bez něho nemohl studovat na vyšší - Master), po úspěšných zkouškách, protože celé studování je rozdělené na kurzy a každý kurz ukončen zkouškou, každý semestr stojí 1200 USD a může obsahovat dvoukurzy, tedy po poslední zkoušce bude mu přiznán vyšší akademický titul a nejnižší možná hranice peněžní, hranice hořejší záleží na něm. Při určitých studijních výsledcích hradí část školného podnik. Študáček chudáček, ale asi ho to baví, jinak to není možná. FAKT AHOJ, už ho posílám. 

Viki

26.září. Ahoj Ingrid, děkujeme ti za dopis číslo dva. Jak ti na ruce vypřídá ten Macek, je moc podobný na Václava, když v dobrém rozmaru někdy zalehne - i ty tlapky má podobně poskládané.

Tak Bohoušek je v ozdravovně, taky jsem se tam “ocelila” v první třídě, ale zhubla jsem a zanítil se mi prst pod nehtem či záděr, tak se mnou ani po léčebném ovzduší moc spokojeni nebyli. No držím Bohouškovi palce, napiš mi adresu, ať mu můžu napsat něco hezkýho.

Před několika dny jsme dostali dopis od Vráti, bydlí 100 km od Ottawy, v domku, v přírodě, u svého přítele. Jeho dopis byl trochu posmutnělý, bydlí v kraji s nejvyššími kopci asi 300 metrů, vždycky uměl pěkně mluvit o Alpách. Ale jsou tam prý pěkné mraky a za čas ho toto asi usmíří. Dělá dva projekty, držím mu palce. Jsem nějaká ušlá a tak tohohle nechám - nevystihla jsem to. Mám Vráťu ráda, protože je takový přirozeně lidský a ne pokroucený vším možným. V dopise tě máme pozdravit, tak teda AHOJ.

To je na druhý den, děcka v poschodí skáčou a dupají, za půl hodiny přijede Catherine, Rakušanka z Innsbrucku a vezme nás do vzdálenějšího parku, to už vydržím a taky dopíšu a hodím dopis. Dnes mi napsala mamka, že by teda přijela příští rok sem, tak jsem spokojená. Ty děcka teda zlobí, že to není možný.

Viki