Americký sen (58)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Kanoisté z Mystic River. Arlington, březen a duben 1988.

8. března. Ahoj Ingrid & Bohouši & spol. Viki mi přinesla dopis pro Vás k podepsání, jenomže v dopise pomlouvala macka Toto (čteno toutou), že celý den jenom spí a nic neuklízí. To ale nebyla pravda.

Už několik dní mám chřipku, jsem doma a léčím se medem a aspirinem. Přečetl jsem několik knížek, hodně se mi líbila Vita nuova od Hrabala. Asi je to jeho nejlepší kniha a životopis. Pozítří bych měl být zdravý a zase budu v hokně lópat háky.

Počasí se oteplilo, takže v sobotu vyjedu na vodu. Nejspíš pojedu po Mystic River až do Bostonského přístavu. V přístavu je hodně plachetnic, většinou historických. Z vody přístav vypadá jako v minulém století.

Nazdar! Václav

Ahoj děcka, teď zkazím Vaškovu úpravu pěknou, ale nemůžu si pomoct, i když jsem peskována pro toto i pro sloh a obsah. Už skoro máme jaro dnes, slunko svítí a ráno bylo okolo nuly. Nic ale ještě neroste a ani nic nesázím, vloni mně takhle zmrzla semena.

Řeka (Mystic) teď vypadá pěkně, ale zdá se mi, že Václav by tam neměl tak brzo po nemoci jít; voda je ledová a opravdu u kraje je zrána led. Ale zase dobrodružství je to pěkné. Macek Toto spí od osmi hodin, teď je dvanáct. Je s ním zde přívětivo.

Ahoj, Viki.

P.S. Dnes je osmý březen, svátek socialistických žen. Tak hodně štěstí. Těšíme se, až vám budeme zase moct psát domů do Rapotína.

1. dubna. Milá Ingrid, Jana mi poslala kopii tvého dopisu jí, takže vím, že už za chvilku přijedete. Přeju vám šťastný let a dolet, to vám posílám to přání po měsíčku a po sluníčku. Destiny v pozadí mi zde křičí, což mě ponouká ke stále rychlejšímu psaní. Včera v noci jsme toho moc nenaspali, Destiny bolelo ucho, dnes je jí celkem dobře, tak už zase chce ven, do deště, za kocourem Toto. Nepustím ji, tak brečí. Měli jsme schůzi ve studiu, och, tak ty svatby nechci už dělat, Václav se na mě proto zlobí, říká ale, dělej si, co chceš, a to je to nejhorší, protože to teď ani moc nejde.

Od září půjde Destiny do školy, na tři hodiny necelé denně, tak snad to trochu využiju k práci s fotkama. Celkem mám kuráže, jen ty krky a uši aby často nebolely a každý mi dal své špinavé ponožky do koše se špínou – a to ostatní snad půjde nějak rozplánovat. Zaměstnat se dál zatím nehodlám, než si to zkusím sama se mírně potlouct. Pan Jirka, co to takhle zkouší třetí rok, s jedním dítětem starým deset let, říká, zkus to, uvidíš, je to fuška, možná ty budeš šťastnější.

Naši kanoisti už byli třikrát na Mystic River, mě tento sport vodní rodinný těší či potěší tak 1x za měsíc, mám z toho sezení vždy nohy celé zdřevěnělé. Myslím, že teď můžu říct, že se mi líp jezdí na kole nebo chodí pěšky.

Řeknu ti drby; Vráťa je oženěný, děti zatím žádné, ale mají čas – to píšu jen tak, zdálo se mi, že naše děcka šly Vráťovi místy pěkně na nervy, když jsme u něj byli, a to byli všichni móc hodní. Stejně jeho ženě Milence, když byla ona zde – na chvíli jenom zde byla a hlavně Honzík měl velkou radost, že může někomu pořád vyprávět a Milence šla hlava kolem, jak se mi zdálo.

To já jsem si už docela zvykla, za ta léta, a naštvu se tak dvakrát denně jenom a to za situací, že snad to už se nenaštve jedině Václav, který je kliďas většinou. Pravdou je, že mě děti nazlobí vždycky skoro, když začnu dělat něco s focením či fotkama, zdá se mi, že na tu moji práci žárlí, tak teďka fotím je a je to. Taky mi Destiny připravené fotky pěkně nabarvila vodovkama, byla to málem moje smrť smrťoucí, neboť fotky bylo třeba mezi vařením oběda už jen zabalit a napsat účet. To Václav je jinačí kliďas, on svůj rozstříhaný program poskládá a přepíše, se zamračením a slovy, „tos ale neměla Destinko“.

Možná to správně řekla Milenka, že nikdy nic nebudeme mít, ale budeme šťastní. Abych pravdu řekla, tak moc té větě nerozumím. Taky se mi zdá, že už mám skoro všecko, co jsem kdy chtěla, jenom bych ještě chtěla mít nějakou chaloupku, bez bazénu, „nějaký ten kutloch“ se studiem, zahrádkou a laboratoří, ať se můžu zavřít a vylézat, jen když se mi chce, jako sysel z díry. Taky si moc přeju, abyste už byli přiletělí v Rapotíně a do Ulána už neletěli, radši jinam, teď prý je doba změněná na dobu pěknou či alespoň pěknější tam za železnou oponou, tak by snad Bohouš našel i jinde zemi širokou dosti pro jeho geologování.

Mory se mi líbí asi stejně jako AIDS, ale zdejší léčebné metody jsou odlišnější, i když podstata je v zásadě stejná, že už jich nikde nijak moc nevítají a neusilují o přátelství a naopak, já celkem dost váhám pokračovat v plavání ve zdejším bezénu v dětském!!! klubu, v bazénu chemikáliemi nalitém, ale to je snad přehnané ode mě a navíc Václav říká, zaplatilas, plavej. Tak sem si zase vzpomněla na ty lidi s houbami a sušenkami, ale mají ty lidi pravdu – panika jenom má být odsuď pocuď, někteří lidi za Hitlerem taky nepanikařili a někteří z nich furt pryč dneska žijí. Ingrid, už se i setmělo a za chvíli...

2. dubna, půl druhé odpoledne. Přišel tvůj bráška z práce, přijel na kole a pak ještě doma počítal a pil přitom sherry, kterou teď piju i já. Děcka od rána barví vejce, všude je bordel a děcka se u toho docela chvílema hádají, a taky peru prádlo. Nedaří se děckám to barvení, vejce praskají pod ručkama, to děcka zlobí. Půjdeme teď do supermarketu pro další vejce, maličká bílá od liliputek. To je vajec, jejej. Zítra teda budu z nich dělat salát. Zdá se mi, že i já jsem vejce, tolikoti povídám.

3. duba, půl deváté večer a po napsání pohledu s obrázkem Harvardu. Málo se zde vyrábí malovaných pohlednic, jej, ta se mi líbila, jenže na tom kresleném obrázku je to daleko klidnější a jedno auto tam není, je to tam jako pěší zóna. To ale není vůbec pravda a je to škoda, že se normálně nemůže pro auta koukat, jedou nalepená jedno na druhém a všude jsou co 10 m semafory a zrovna jak se to Y vlevo sbíhá, tak to je i na druhém konci, vpravo, a je ten ostrůvek jako kolotoč. Hned za tím stánkem s časopisy je stanice HARVARD SQUARE a tam se jede po schodech pod zem do metra nebo na autobusy.

No, byly ty velikonoce náročné na nervy. Zítra mají „děti“ zase školu a zase se dám do pořádku. Chci teď už asi týden vlézt do komory, až uložím děcka, ale hle, je půl desáté teď, ale ty děti jsou teď v nejlepším mezi psaním a honím je do postelí. Teď jim, dvěma starším, jdu dát závěrečnou pusu, po té už jenom nářez. Destiny si hraje s legem a spát „se jí nechce“. Doufám, že ty děcky někdy později budou ve stanu spávat na zahradě, třeba o víkendech v květnu.

4. dubna, deset hodin ráno. Děcka starší jsou už ve škole a Destiny polehává s peřinkou a venku prší, je jako čtyři zimní, odpoledne. Pojedeme koupit známky na poštu a poslat vše, co se doma nakupilo. Odpoledne odvedu všechna děcka na prohlídku a vyčištění zubů k zubaři tady v Arlingtonu, Honzík a Luisa se těší, půjdou o hodinu dříve ze školy, Destinka se netěší, bude u zubaře dneska poprvé.

Ingrid, ahoj, pozdravuj rodinu a piš obratem, ani se nepřevlíkej, až přiletíte, abys mohla hned na poštu.

Tvoje Viki.

P.S. Ingrid, napiš mi, jestli Blanka a Milan jsou v pořádku. Milan moc nepíše, teď ani Blanka. Dlužíme jí brýle, ale ty má na starosti Václav a nemá čas na to, říká. Taky se nemůže rozhodnout mezi skly, říká, že mají barevnou vadu ty, co Blanka chce. Nepíšu moc (zkrátka – nenapsala jsem) Blance, poslala mi dva dopisy, kde si moc naříká na Milana, zdá se mi, že celkem kouká po někom jiném. Vím, že léta spolužití utahají, ale možná se to dá zkusit jinak a všelijak o tom si promluvit a pak něco mezi sebou přeorganizovat na obou stranách. Píšu, píšu, kdo ví, jak my budeme, zatím all right.

Nepíšu Blance proto, protože mi v prvním dopise psala, jakože se necítí dobře (žensky) vedle a s Milanem, tak jsem jí v dopise dodávala kuráž, pak mi hned odepsala, že se jí kdosi líbí v práci, což, nic špatného, mně se líbí třeba Kundera, a už dlouho, ale nepíšu, abych něco blbého nenapsala a necítila se do smrti zodpovědná za smutek dětí a ani nevím, jak to všechno je, když píše jen Blanka o těchto problémech.

Taky mám názor, že všecko je to v podstatě stejné. Když jsou starosti a lidi jsou spolu denně, tak někdy se zdá, že už to praskne a když se to vystřídá, ty lidi, tak to po čase zase začne. Nebo ne? Na práci je to dobré, že tam je klid ke koukání, povídání a poznání, toho doma s dětmi moc není. Čao.

A sex? Si myslím, když lidi nejsou ubití, tak vždycky se pěkně vyžijí, jen komplexů je třeba se zbavit a snažit se z obou stran a nečekat na toho druhého, ale když se chce „přemluvit ho“ (nebo ne?). Dyť je to taky jenom člověk a proto je tak nervózní a ani o tom neví, proč. A když to „neumí“, jak ty chceš, tak ho to nauč hezky, třeba se zavděčíš.

Statistika říká, že 80% sexuálně úspěšných mužů a žen je nevzhledných podle běžného vzoru!

Blanko, nedej na filmy o krasavicích! Užívej silně, dokud na to máš.