Americký sen (79)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. O upatlané americké buchtě, vrtání studny a konferenci Informixu. Vancouver, rok 1995.

30. května. Ahoj Ingrid, Franto, děcka a zvířata, přestěhovali jsme se  a naše nová adresa je 101 SE, 89th Ave, Vancouver. Bydlíme teď v malém domku – rentovaném se zahradou. Má 3 ložničky, takže Václav a já spíme zase v obýváku. 

2. června mi taky končí práce (zase) a hledám si jinou – koncem dubna jsem byla na pohovoru a asi (?) budu fotit děti – od července. Děckám končí škola 14. června a už se těším, jak si trochu pospím – teď vstáváme v 6:00 ráno, takže si pospíme do 7:30! Včera jsme zjistili, že nám třešně v Maple View okousali jeleni, jedné zlomili celý mladý vršek až ke kmínku, hrachy taky zmizely, uštípnuté až u samé země. To, že Nemo tam nebyl 14 dnů a nepočůral svůj obvyklý okruh. Taktéž angrešty, rybízy, co se tak pěkně chytily, jsou ožrané. Dnes tam dám strašáky, kapradin se jeleni ani nedotkli, jsou větší než člověk. Ahoj, posílám a pište.

Viki

22. prosince. Ahoj Ingrid, Franto a B.V.H., už jsem si zalezl do postele, a to je špatné znamení, protože už jsem pokolikáté založil podložku s papírem zpět do poličky. Ale jedním z mála úspěchů letošního roku je pero, kterým píšu. Nedaleko mého úřadu je zatuchlé starožitnictví. Upatlaná buchta v něm  prodává pozůstatky po rodičích. Obchod je nacpaný věcmi vytaženými ze šuplíku – sakum prásk – jak je našla. Mezi těmi věcmi, v krabičce plné holicích a mizerných psacích potřeb jsem našel klasického Parkera z padesátých let, se zlatou špičkou a pozlaceným vrškem. Ačkoli většina hloupostí v obchodě měla cenovky, které jenom nadzvedly kupčího obočí, pero bylo jen za 2,50 USD.

Celý rok nás sužoval dluh. Né že máme dluhy poprvé, ale měli jsme potíže dluh umenšovat. Kdykoli jsem se nachystal na nějakou práci, buď jsem nezačal nebo neskončil, protože jsem koupil jen, co jsem myslel, že nezbytně potřebuju. Nakonec mi vždy něco scházelo. Pozvali jsme proutkaře, měl dva dráty jako tykadla. Tykadla sledovala jeden směr, kde se dva směry křížily, byl zdroj vody. Když jsem si je půjčil, natáčely se tak jak jemu s překvapivou silou. Dráty vypadaly jako bronzová pájka. Potom jsem začal shánět trubky a hrot na naráženou studnu. A tu máš čerte kropáč! Poprvé v životě někdo nechtěl moje peníze: když jsem zavolal na různá „studnařská zásobitelství“, hned se mě zeptali „A s kým máme tu čest mluvit?“. Tak jsem jim řekl a zbytek byl, jakoby hrách na stěnu házel. Nic nevěděli. Protože jsem si odvykl, trvalo chvíli, než mi došlo, že to hrají. Vrtání studen je rýžovačka, na kterou člověk potřebuje licenci. Já, když bůh dá, spotřebuju čtyři trubky, abych se dostal do 25 metrů. Vrtař bude vrtat podle toho, kolik si můžu dovolit, 100 – 200 metrů. Nakonec jsem zjistil, že hygienické oddělení státu Washington vydává licence. Ti mi řekli, že si můžu vrtat svoji vlastní studnu a postupně jsem si opatřil trubky, hrot a vše ostatní. Když jsem trubky, provazy a kladky odvezl do Maple View, postavil 8 metrový stojan připravený k práci, začalo pršet. Pršelo, skoro bez přestávky do 15. prosince – od 1. října. Během té doby napršelo 2,25 metrů vody. Když déšť skončil, začalo mrznout. Budu se studnou pokračovat až v létě.

Jedním z důvodů naší peněžní mizérie byly vánoce loňského roku. Koupili jsme si všichni lyže (běžky) a věci potřebné k běžkám. Dnes už se nedivím, proč bohatci jezdí pořád na lyže. Když máš dobré vybavení, přesně na míru, tak ty lyže poslouchají, že i pitomec se baví. Jezdíme nejčastěji na Mount Hood (Wy'east je původní, indiánské jméno), zatím zkoušíme nejrůznější ztezky. Až zase přijedete, musíme se zastavit v „Timberline Lodge“, což je „horská chata na hranici kosodřeviny“.

Timberline byla dokončena v roce 1930, stavba je celá z mohutných trámů často 1 m x 0,5 metrů tlustých. Schody jsou všude se schodky z plného dřeva 25 x 35 cm. Na hlavicích zábradlí jsou řezby různých zvířat, nejčastěji medvědů. Nemo loni úspěšně tahal Destiny na lyžích, až si vymyslela, že z ní bude slavný „míusher“ neboli pohaněč psího spřežení. Psovod už se připravuje na Iditared, závod, který se koná každý rok na Aljašce. Proto teď máme Wen-achee, psa samojeda.

V práci si vymysleli, že mě musí odměnit za dobrou práci. Za odměnu mě přihlásili na věc nazvanou „Světová konference Informixu“. Informix je společnost, která prodává „databázi“ pro počítače. Mně zajímá, jak programovat a né nepoužitelný džank, se kterým se musím denně potýkat. Všichni počítali, že do toho budu žhavý, tak zaplatili peníze a pak se mě zeptali. Nejdříve jsem odmítl, ale když se nedalo jinak, jel jsem do Kalifornie! Jestli jste někdy jeli do Beavertonu – přes kopec z Portlandu, tak víte, jak „Cal“ (California) vypadá. Bezúčelnost. 

V den příjezdu, neděle ráno, jsem se svezl s jedním Argentincem do Monterey. To je místo, kde žil John Steinbeck. V jeho čase byla Monterey rybářská vesnice obklopená vinicemi. Slavná „Cannery Row“ (konzervářská ulička) je plná obchůdků, hospod a turistů. Celkem příjemné místo. Večer jsme se vrátili do San José, což je blízko San Francisca. Na konferenci jsem potkal skupinu Čechů a Slováků. Ubytování měli v Carmel, což je asi 5 mil na jih od Monterey, jedno z nejdražších míst v Kalifornii. Byli tam s rodinami, měli najmutá auta. O přestávce u stolu jeden člověk řekl jednomu Slovákovi: „Mluvíte anglicky zcela dobře.“ A on na to: „Teď už je to dobrý, já jsem tady popáté. Poprvé jsem neuměl ani slovo.“ Já jsem ještě nepotkal Američana na konferenci, který by cestoval v takovém stylu.

Doufám, že jsi už dostala dlátka, co jsem poslal. Protože jsou vyrobena jinak, než západní dláta, musí se používat a ostřit jinak. Čepele jsou vykované ze dvou plátků oceli, jeden je tvrdý, ale křehký, druhý je poddajný, ale pevný. Dlátka se hodí na řezbu měkkého dřeva, protože úhel břitu je ostrý, tvrdá ocel má malou podporu poddajné oceli. Tvrdá ocel je zakalena na 65HRC, což je mnohem tvrdší, než západní dlátka. Takové zakalení se snadno povolí – a dlátko zničí – už jenom motorovou bruskou, třeba vodou chlazenou. Nebo i ručním ostřením na olejem mazaném brousku. Dlátka se musí ostřit jenom ručně na japonských vodních brouscích nebo diamantovým brouskem mazaným vodou. Dva z přiložených kamenů jsou vodní keramické brousky. První, číslo 1000, se používá na vyrovnání poškozeného ostří. Druhý, číslo 3000, připravuje ostří k vyleštění na posledním kamenu Awase Tojši. Ostření vyžaduje cvik, ale za chvíli se dá naučit, takže nevyžaduje víc než chvilku. Před použitím se první dva kameny musí  namočit na 15 minut do (raději teplé) vody. Awase Tojši se jenom pokropí vodou. Drž dlátko tak, aby váha ruky byla v ukazováčku, který zatěžuje rovnoměrně záda ostří. Směr pohybu je vždycky proti ostří na Awase Tojši, na ostatních kamenech pohyb může být pod úhlem. Kromě dosažení dobrého ostří je cílem také udržení úhlu ostří a plochého hřbetu, zakulacený hřbet nedovolí dobré vyleštění. Normálně se ostří brousí na jednom kamenu tak dlouho, až vytvoří „jehlu“ - tenounký, sotva viditelný pásek oceli na břitu. Pak se přejde na jemnější kámen, s tím, že se nejdříve odstraní jehla citlivým broušením čela ostří. Brousek nejlíp pracuje, když se na něm vytvoří šedé bahýnko. Dej si pozor, abys je nepřenesla z kamene na kámen. Hrubší brusivo přenesené z předchozího kamene by zhoršilo kvalitu broušení. Awase Tojši může dosáhnout ostří daleko lepšího než je ostří žiletky nebo břitvy. Kameny se obyčejně zasazují do podstav, které jsou ze dřeva odolávajícího hnití. Podstava má důlek, do kterého se vsadí kámen. Já do něj naliju trochu sádry před tím, než  kámen vsadím. Tím se kámen může brousit až do poslední trošky, aniž by se zlomil. Kameny na broušení řezbářských dlátek jsou měkké. Dovolí vyrytí žlábků pro každé dlátko – dlátkem samým.

Ještě o broušení dlátek. Celé umění je v udržení dlátka na brusném kamenu pod stejným úhlem, takže hřbet zůstane přesně plochý: tlak prstu na plošinu hřbetu udržuje pozici dláta. Potom také, dláto a předloktí se musí pohybovat pod stálým úhlem: předloktí a paže mají být vzájemně v pravém úhlu.

Na vánoce jsem dostal papuče a župan! Vždycky jsem chodil bosky po domě a dvoře, i v zimě, takže mám potíž si zvyknout na jehněčí papuče, přehřívají se mi chodidla.

Kolem 15. prosince se nám sesula půda v Maple View. Ne na našem pozemku. Bláto zaplavilo cestu a taky v jednom místě se kus cesty sesulo. Můj nepřítel Wes, co je v cestářské komisi, hned zavolal buldozery a exkavátory. Účty pořád ještě docházejí, škoda je asi kolem 5.000 USD. Wes teď plánuje další práce, které mají zabránit dalším sesuvům. Já připravuju vlastní návrh, který se dá shrnout asi tak: zasadit trávu všude tam, kde je obnažená hlína, ustálit úpatí sesunutého svahu vrbovými kůly nasazenými do hloubky asi 1,5 metrů. Zalesnit sesunutý svah. Zajistit záseky ve svahu kamennými hrázkami: volný kámen v drátěných klecích. Nedávám si žádnou naději, že by můj návrh prošel. Uvažuju taky, že bych pozemek prodal. Pokud se Wes stará o cestu, vše co udělá, skončilo škodou. I ten sesuv se stal – podle mého názoru – tím, že nesprávně vykopaný příkop zavedl vodu do nesprávného místa.

Destiny se mi dívá přes rameno a snaží se číst. Ale nejde jí to. Tak zavolala Luisu. Luisa přečetla: „Destiny is trying...“ a už nemůže dál. Tak škemrají, abych jim překládal. Ale já, že né. Určitě zítra, až budu v práci, budou louskat dopis.

30. prosince. Už několik dní prší. Luisa vynechala kvůli dešti kung-fu a teď stojí a křičí: I hate Washington! I always get wet! Většinou jezdí na kole, ale nemá přední blatník, takže se jí namočí tepláky. Takže ji Viki zavezla autem. Viki nemá ráda kung-fu, říká, že to učí Luisu násilí. Kung-fu je čínská sebeobrana. Luisu to baví. Chodí čtyřikrát, pětkrát týdně – víc než musí.

Ještě se vrátím k té mé cestě do Kalifornie. Konference byla v San José, města u zálivu Svatého Františka. Podle českého zvyku, San José bylo jenom čtvrt velkého města. Protože cestou z jednoho konce – východního – zálivu, kde je San José, do San Francisca nerozeznáš žádnou hranici mezi městy: San José, SunnyVal, Santa Clara, Cupertino, San Francisco jsou jenom jména, která úředně dělí jednu velkou městskou oblast. Každé místo má ale „účel“. San Francisco je pro turisty, je to jediné místo, kde se dá chodit, něco koupit a vidět. 

SunnyVal je středisko opraven aut a „mototechen“. San José má letiště, hotely a veletržní středisko. Chtěl jsem poslat pohlednice do Česka, ale jak jsem hledal, tak jsem hledal, nikdo je neprodával! Jenom v Hiltonu měli několik, každá 2,50 USD!

Taky mě překvapilo, že většina lidí jsou Latinos, potom Asiati a naposled běloši. Takže populace vypadá zdravěji. Když vyjedeš z města, uvidíš pole, od nevidím do nevidím, zleva do prava. Pole, ne políčka, skutečné celiny. Každý lán má zavlažovací zařízení. Uprostřed každého pole nejsou důchodkyně, ale skupinka Mexičanů.

Konference Informixu byla mou první „průmyslovou“ konferencí. Pokud si mohu vybrat, jedu na konference pořádané univerzitou nebo podobnou organizací. V tomto případě „přednášky“ měly obsah shrnutý asi takto: „Jak náš výrobek vyřeší všechny vaše problémy a přinese úplné štěstí a spokojenost. Mimochodem, když naši přednášku vyslechnete až do konce, dostanete tričko, koflík zcela zadarmo!“

Prskla svíce, nemohu psát více. A proto končím.

Václav