Americký sen (95)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. O koních, můrách a příjezdu mladých pracovníků. Vancouver, duben 2001.

27. duben. Ahoj Ingrid a Franto,  díky za pěkný dlouhý dopis – bylo velice příjemné číst a hned musím odepsat taky, než se tvůj dopis někde zalehne v mysli. Vaření mně nedělá žádné potíže, copak Hanka nemůže přijet, Destiny by velice ráda ji zde měla a já jsem ji nikdy ani neviděla osobně – může si zde s Destiny projezdit okolí. 

Už dlouho nebydlíme v tom bytě, ale v maličkém domku s velkou (zanedbanou, protože jsem v Mejpl Vjú „na zahradě“) zahradou pro klid, cvičení a trochu soukromí. Honza uviděl článek z Vlasty a křičí (anglicky – jak jinak): „Aha! Kultura! To je kultura! To mi chybí! A já znám tu kočku, je ze zámku! Je to jako z pohádky!“ Četl český článek docela dobře nahlas, jenom bez háčků a čárek a kroužků. Když by jeli čtyři, dvě holky, dva kluci, pěkně by se jim cestovalo a nikdo by nezůstal stranou. Václav mně vyplatil dluhy z roků péče o děti – většinou zdravotní a školy – a už rok nepracuju pro nikoho, jen pro sebe. Je to vidět všude na pozemku a já si velice lebedím, na chození do práce je nejhorší se tam dopravit nějak, pokud možno na čas stanovený zaměstnavatelem, všechny cesty ucpané auty a plno smradu, že mě bolí plíce. Za 3 minuty mrtvice, Luisa na kole, Destiny si koupila pickup Toyotu, Honza má Buick. Až budeme ve vlastní chalupě, odevzdám klíče od auta a budu jezdit na něčem úplně jiném velice dlouho.

Ingrid, třešně nám odumírají – pěkně rozkvetly vloni (3 stromky) a přes noc květy zhnědly a už jsou i stonky spálené. Václav se snaží zachránit jeden největší strom přesazením na jiné místo – dnes jsem se dívala a většina květů je pryč – zase. Píšeš o uklízení pařezů a ony už to nejsou pařezy, ale polorozpadlá mechem orostlá sousoší, jen dvě tři zlaté lilie se přidaly a každé léto se mám na něco dívat. Ze zbylého dřeva jsou terasy, rostou na nich dobře lilie, narcisy, šeříky a podobné keře a ovšem kapradí. Ptáci tento systém milují, máme krmítko na zemi a keře (salmonberries) pro kolibříky, které kvetou první na jaře. Bez těch teras ptáci ani hnízdo nemůžou si nikde uplácat. V době, kdy jste zde byli, celý kraj, naše a okolí, byl postříkaný proti můrám, které ničily jehličnaté stromy. Mravenci, ptáci, motýli, vše takové zmizelo, zůstaly jen ty MŮRY, protože se zakuklily pod kůrou pařezů, kde postřik přečkaly! Nebylo ptáků a mravenců, tak se pěkně pomnožily, termiti nám teď jedí stromy a jen si sedneš na zem, jsi obsypaná červenými mravenci. Tak jsme udělali (Václav) ohradu na slepice a šest už jich tam vše zkonzumuje a šest mám teď doma v kuřecí farmě. Koně nám uspoří hodně času se sečením, co nespasou, udupají a taktéž nemusíme kupovat semena trávy, neboť koně je denně vytrušují, kam je umístíme. Ráda koně pozoruju, tvarově a barevně a pohybově, ale nejezdím na nich, Destiny a Luisa jezdí. Na koni sedící vidím jen „UŠI“ a když se dívám okolo, kůň to nemá rád – musíš se dívat, kam chceš jet, „mom, jako na kole“, křičí holky moje, když se dám přemluvit a vyhoupnu se do sedla. Václav jezdí pěkně, ale baví ho to jen pět minut jednou za rok. Nepříjemné na koních je, že ušlápnou každou rostlinu v cestě a okusují kůru na jehličnatých stromech, ten moment, kdy se otočím.

Předevčírem jsem konečně volala našim, poprvé od vánoc, kdy telefon s maminkou byl přerušen a když jsem volala zpátky, nikdo to nezvedl. Čekala jsem, že mi mladí pošlou parte a zprávu, že maminka mně umřela u telefonu se mnou – ona ale je tam velice smutná a bez naděje na lepší, říká mně do telefonu hlasem smutného muže z rozhlasu – taky tě mám ráda, ale už musím končit, musím na záchod, ahoj – a položila? - telefon. Musím napsat tetě Jarmile. S bratrem jsme nikdy nebyli moc blízko a maminka si v každém telefonátu stěžovala na něj. Ingrid, Franto, tak děkuju za dopis a posílám pár fotek z Mejpl Vjú a Vankúvru, abyste viděli, kde je třeba rady. Tak RAĎTE trochu, ano.

Ahoj, Viki, Václav je na kole, na cestě domů.

P.S. Posílám fotky těch pařezů, přesazuju různé mechy a kapradí na nich a další věci později.
Ingrid, jsem hubená jak z podvýživy, piju smetanu, nic nepomáhá. Chci troubu a pec venku, Václav má recept na jednu ze slámy a jílu.

28. dubna. Ahoj Ingrid a Franto, jak jste řekli, tak i udělám. Ať přijedou mladí pracovníci. Bohouš, Vašek a Iva. Můj odhad mi říká, že měsíc by stačil, nejspíš v srpnu. Napište mi obratem časy příjezdu a odjezdu. Také mi pošlete celé jméno Ivy. Dnes se jména poctivě kontrolují a letenky jsou nepřenosné. Počítejte se změnou příjezdu a odjezdu +- 2 dny. Čím dříve napíšete, tím dříve koupím letenky. Zavčasu koupené letenky umožní lepší spojení a méně přesedání. Pokud by vám vyhovovala jiná doba, 15. červenec by nebyl problém, 1. červenec by mohl komplikovat koupení slušných letenek. Později než 1. srpen  není problém.

Můj cíl je pila a případně věci k pohodlí života. Pila je složitější, než se zdá. Potřebuje přístřešek, další přístřešek na řezivo, řadu sloupků na zavěšení elektrického káblu. Dvanáctimetrovou dráhu, most s pásovou pilou, elektrický panel a jiné drobnosti. Pásová pila je obtížnější na zhotovení. Ve všech dalších ohledech je lepší než kotoučová. Je přesnější, neporovnatelně tišší, má větší kapacitu řezu, je neporovnatelně bezpečnější. Řezivo je mnohem lepší, méně odpadu. Most a kočku s pásovou pilou vyrobím sám. Zbytek by kluci zvládli. Dráha musí být usazená velmi přesně (teodolit mám). Důvodem je přesnost potřebná k japonské tesařině; všechno se rozkreslí a zhotoví s přesností na desetinu milimetru. Nepřesné řezivo se musí vyhoblovat na míru, nejlíp se mi hobluje asi 0,5 mm. Při 5 mm mám potíž s udržováním rovnoběžnosti hoblované roviny, o zbytečnosti takové práce ani nemluvě.

Václav