Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Stavba septiku a boj se sousedem. Javorová Vyhlídka, 25. září 2011.
Ahoj Ingrid, Franto, konečně píšu - Tvůj dopis už je pročten mnohokrát a je třeba poslat další. Už třetí rok se zde nedaří úrodě a je zima až do počátku července - dnes jsem se smutně dívala na žluté květy rajčat, semena jsem nasázela v únoru do skleníku. Jabloně jsou mladé, ale myši jim užírají kořeny: plavím je z děr vodou. Asi to není moc dobré pro stromy, ale alespoň přežijou.
+
Dnes jsme měli s Václavem dobrý den - jeho dílo, septik - je z větší části dokončeno. Neuvěřitelně složité dílo, Václav je velmi chytrý a pracovitý, všechno mu pěkně pracuje. Toto bylo tak složité, mnoho požadavků ze zdravotního (obecného) oddělení, že Václav říká, po tomhle, postavit dům bude hračka. Mám adresu na počítači, pište mi na ni, je to hned k přečtení. Telefon je podraženej. Destiny s rodinou stále bydlí v Kansasu (přestěhovali se do “centra města”, nemám ještě adresu), Václav se tam zastavil a napsal, že Kansas Destiny nesvědčí. Poslední dobou jí to nesvědčilo ani zde. Nemám co říci k tomu, “asi láska”, jak se zpívá, nebeská. V Kansasu alespoň pořád neprší. Honza bydlí ve Vancouveru a Luisa v Olympii. Zde se už ukazují barvy podzimu. František by mně mohl poradit, jak se zbavit těch podzemních myší (hraboši?) Pocket Gopher: malej a pěknej.
Taky zde máme trápení či mrzutost se sousedem - upravili jsme si svah, je tam teď rovinka, aby se nám auta neotáčela vedle nejlepšího stromu na celém kopci - trošku jsme posunuli vjezd k jeho pozemku a šup, už jsme byli u soudu! S tímto člověkem máme pořád potíže. Tak teď máme právníka, po sousedském způsobu americkém. Soused vjel na Václava buldozerem a od té doby jsem jej viděla jen z 500 metrů. Luisu napadl traktorem u brány, pět cenťáků od nárazníku na Volkswagenu. Honza a Luisa jeli sem, do kopce, soused v traktoru z kopce, přímo na ně - Honza, řidič, vjel do meze a o vlásek jej minul. Na mě jel se zvednutou lopatou, no miláček. Ani pohledem nezavadím a mám klid. On chtěl náš pozemek koupit (uloupit?) lacino, ale my zde jsme už doma, máme zde kořeny a spoustu práce, taky Vaší práce. No jo, divoký západ - daleko od Bostonu. Myslím, že patří do blázince (soused), nebo do žaláře, ale ten mravy nenapraví, jak zpívá Werich?
Radost mám z koček a ze zahrady, ani nejedu autem - jenom na velké nákupy 1x za týden, jinak na kole. Jsem mnohem zdravější, taky Václav, pohledný a silný. Milan to pojmenoval “pořízek”, když jsem mu poslala fotku Vaška přes počítač.
Dělali jsme beton. Pěkně to voní, beton. Do apartmentu se jezdím pořádně prospat, tady ani moc nespím (2:01 AM teď). Jezdím většinou na kole, je to příjemná cesta mezi poli, kopce, krávy a psi! Jeden na mě vyběhl, jela jsem rychle z kopce, musela jsem zajet do protisměru - malej, černej, pěknej, neposlušnej.
Kačena Daky vyseděla 11 káčátek, brzy je vodila daleko do stráně a sova už čekala na kačení průvod a k snídani vždy měla jedno. Teď má už odrostlé jenom jedno. Kačer Jake, Daky a baby jsou jedna spokojená rodinka. Václav chce mít septik celý tento rok. Možné to je, moc nechybí.
Viki
