Americký sen (45)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Výlety po Interstate 93, o propojování počítačů a vlčí pozdravy. Arlington, leden 1985.

17. ledna. Ahoj Ingrid a všichni rapotínští, zase Vás pozdravuju či teď už pozdravujeme, protože píšu s Destiny na klíně od slova „či“. Od Nového roku máme pár změn, které hned vypíšu. Nastala zima s asi -12, -16 stupni, ale skoro beze sněhu, ten podruhé za zimu padá dnes. Pak máme od včerejška všichni nové péřové čumičky (to je polštář), ne sice té velikosti české, ale přece jen měkké, poddajné a nezalamovací (hlavy). Václav má od Nového roku novou práci, ze které se vrací domů usměvavý (no to je konina, řekl Václav po dočtení této věty). To je asi všechno. Děkujeme Bohouškovi za dopis a fotku, je už velký, hotový chlap.

Musím bohužel psaní dopisu odložit, protože Destiny chce všechno. Zkusím to ještě. Hodně českých lidí i lidí ze západní Evropy je po příjezdu sem překvapených. Věci, na které jsou zvyklí (například zrovna ty peřinky a polštářky) jsou drahé a ve speciálních prodejnách. Jídla zde vyrobená jim nechutnají, nejhorší jsou pak uzeniny a sýry. V restauracích se taky nenajedí. Domy jsou bez klimatizace a řádného topení nemožné, protože v létě je v nich vedro a v zimě zima se zas drží a profukuje to třeba škvírama 2 mm kolem oken. Ale to nadávání některých lidí považuju za nesprávné, protože oni jsou osadníci jako ti, co už jsou tady dýl a taky pro ně nikdo nic nepřipravil tak, aby se jim to líbilo = jak byli doma zvyklí. Vzpomínám na ty domy z novin, jak v nich první osadníci prý žili, to dnešní dřevěné domy s izolačními mezivrstvami, i když většinou ve sklepě je při tání ještě voda, jsou bezvadné. A taky, jestliže  chceš, můžeš si postavit dům i ze žuly. Byli jsme o vánocích u Lídy a její muž povídal, že v roce sedmdesát nebyla nikde francouzská restaurace a teď že se dá jíst všelijak a dobře, s tím zkušenosti nemám. Takže osadníci, osazujte.

V úterý bylo narození Martina Luthera Kinga a Honzík neměl školu, tak jsme se vydali za sněhem do New Hampshiru. Jeli jsme asi 3,5 hodiny, pak jsme chvíli sáňkovali a zas domů. Zdá se mi, že cesta po Interstate 93 probíhá tak: jedeš hodinu a kolem je rovina, sem tam desetimetrový skalnatý kopeček, pak uvidíš v dálce mlhavé hory, náznak kopců. Jedeš další hodinu (rovně, teda opravdu jsou hory a vidíš i kde jsou porostlé a kde holé) a za další hodinu a půl až tři hodiny, podle toho, do jakých výšek chceš a jakou jedeš rychlostí, jsi v těch horách.

Dnes už je neděle 20. ledna, tak jsme ani nevěděli jak a vypravili jsme se zase sáňkovat a jeli a jeli jsme i s Václavem a po asi dvou a půl hodinách rychlé jízdy jsme zastavili v kopcích, po kterých se rozhlížíš při nákupu mléka a chleba a Václav nebo kdo řekl, tak už jsme tady, a Luisa měla radost. „A já ještě nejsem chcípnutý“ řekla Luisa a bylo veselo. V lese nejsou žádné chodníčky, jak je známe, a tak jsme se chvíli plahočili, ale ve sněhu a s děckama to ani snad nebylo moc vhodné, protože nikdo neměl mačetu. Byla jsem potěšená, jak to tam pěkně vypadalo a už začínalo slunce svítit tak zeširoka, že ty vršky jenom, však víš. Mackové se hádali o sáňky, Destiny 2x spadla obličejem do závěje a bylo veselo. Moc se mi ani nechtělo odtamtud odjíždět do naší zabydlené přímořské rovinky s ušmudlaným sněhem okolo prosolených silnic, dojeli jsme potmě, protože jsme všecky zásoby snědli a museli jsme jít na pizzu velikou do pizzerie malé, to se asi nejvíc z výletu zas líbilo mackům, že byli v restauraci, jedli a pili čaj, pobíhali a hlavně, jako vždy, hodně nahlas mluvili až křičeli, Honzík fiskulí a Luisa podle nálady, tu kočičí lísání a tu basem až řevem tura.

Středa, 23. ledna. Už dnes dopis pošlu, protože ještě Václav fakt chtěl pořád psát, ale jak si přečetl můj dopis, prý nejde na ty blbosti navázat (v dobrém) a chvilku (15 – 20 minut) seděl a přemýšlel, papír před sebou a pak o jedné po půlnoci odešel spát. Ještě jsme byli na párty u Václavova učitele, byla to naše druhá párty u Američanů a byla pro nás taky zvláštní, lidi přišli, představili se a pak už ani to ne, jen kdo koho zaujal, a každý měl k dispozici byt, překvalitní reprosoustavu laserovou, dohromady větší než člověk (o hlavu), jídla, která každý přinesl, co má rád a hostitel, Rus, sympaťák vousatý a černý v ruské košili a ve válenkách sem tam naléval koňak a velká májová kočka tam chodila v ložnici – pracovně a knihovně zároveň. Nábytek takový tam byl, co máš kolem doma a útulno taky tak (mně bylo vždycky u vás zvláštně, všecky prožitky jako by měly ještě vedlejší smysl a jasně že měly a mají, to je paráda). No a tak já jsem moc si neměla ani co říct s nima, byli to matematici a učitelé na univerzitách, někteří by měli potíže projít přes dveřníka kina v Blansku.

Ingrid, kdybys náhodou někde viděla 1-2 knížky pro Destiny s tvrdými listy, pošli to, prosím Tě, lodí, vždycky počítám ty známky a otevírá se mi kudla v kapse. Od nás to nestojí letecky tak moc. Destiny pořád nic nemluví, má asi v hlavičce zmatek z těch všech řečí (řečtina, čeština, němčina, angličtina, ruština, slovenština asi tak trošičku), ale teď se jí věnuju fakt pořádně, umí za týden asi čičí, mňau, fuj, haf, asi před třema měsíci už říkala táta, máma, ale zapomněla nebo co. Neleží mě to v hlavě, ale snažím se.

Dnes jsem se snažila koupit něco v tvrdých deskách s obrázky, co by se líbily i mně. Byla jsem asi ve špatných obchodech, ale zrovna před pěti minutami jsem si vzpomněla na jeden obchod, kde jsem byla před dvěma roky a zrovna takové knížky se mi tam líbily (byly ale německé).

Strašně moc knížek pro děcka je stylem Méďa Béďa, jestli jsi viděla ten film, takové ty tlusté obrysy a vybarvené je to líbivě, pestře. Ale zase tak moc to ještě neznám. Toto je docela určitě kupované nejvíce. Dostane se tu všecko pro každý vkus, ale musí se vědět, kde – všecko evropské je podstatně dražší, ale evropanům se to vyplatí. Musí se ale víc snažit, víc makat. Vzor: italské kožené klasické kozačky: 90 USD. Americké kožené kozačky v obchodech středních vrstev 45-50 USD. Pokud znám, protože mě nebaví chodit a prohlížet zboží (moc mě to nebaví a utahá mě to, oblečení nejvíce).

Dnes mi od mamky přišel dopis, že je zima -30 stupňů a že vyhřívá prasečí a slepičí chlívky. Napiš jak takové mrazy prožíváte Vy v chalupě a co úroda a jestli jste všichni zdraví. Taky psala, že Mirek bude mít 16.1. snad kvůli té bouračce (tedy už měl) soud, tak že mně napíše. Celkem se o bráškův osud a vůbec celé jeho rodinky obávám, brácha měl vždycky nervy slabší než já a všecko se ho hned dotklo, první brečel a tak. Občas, když myslím na to, jak jsme byli malí a na všecky věci dohromady s naší rodinou dávno i teď, tak se mi zdá, že věci nemohly dopadnout jinak, než dopadly a jdu radši něco dělat. Snažím se, aby děcka byla spokojená a já zároveň nebyla jejich služebná, je to teda fuška najít mezi všemi chodníky ten nejlepší. Děcka stejně dostanou tak čtyřikrát do měsíce na zadek, kromě Destiny samozřejmě.

Luisa a Honzík se dívali doteď na film zvaný Superman a teď Honzík chodí a neví co by dělal, tak ho poprosím pěkně, aby mi přečetl pohádku.

Pozdravuj všechny doma a napiš zas.

P.S. A v tom lese, kde jsme se snažili projít s Václavem a s děckama, jsme (jsem) našla upozornění, že se v lese objevili vlci.

Viki

28. ledna. Ahoj Bohoušku, pěkně Tě zdravíme v novém roce. Snažím se psát hrozně pěkně, tak mně potom napiš, jestli jsi to mohl pěkně přečíst. U mnoha písmenek jsem zapomněla, jak správně vypadají. V sobotu byl Honzík – školák v takovém klubu, kde se může chodit od šesti let. Je tam plavecký bazén, volejbal, basketbal, videohry, počítače. V neděli jsme byli zase sáňkovat v Brooklinu. Je tam asi 200 metrů dlouhý kopec a Václav jezdil s děckama na jedněch saních, já jsem se starala o Destiny. Zase se blíží Valentines day, tak se to všude hemží srdíčky a jak se mají mít všichni rádi. Až uvidím nějaké zajímavé obrázky, tak Ti pošlu na ukázku. Zajímalo by mě, jestli bys chtěl vidět nějaké figurky, které účinkují v různých pohádkách pro chlapečky. Jsou to často takové příšerky, draci, roboti a lidi se s nima perou, válčí ty příšerky proti sobě. Lidi to v těch pohádkách vždycky vyhrajou. Honzík hrozně chce ty příšerky, ale já mu je odmítám kupovat. Ale on si je stejně buď vyrábí z plastelíny celé nebo obaluje plastelínou panenky a panáčky, dělá jim drápy, dračí blány a ocasy a tlamy. Luisa se proto na něho zlobí, ani nestačí někdy ty panenky umývat. Ona má zase ráda Mickey Mouse, kačera Donalda, Goofiho a takové medvídky, kteří se starají o děti, aby jim bylo dobře, a tak se jmenují Starací Medvídci, anglicky je to Care Bears. Každý má na bříšku poznačeno, jaké věci má na starosti. Bohoušku, pozdravuj tátu a mámu a děcka a napiš.

P.S. Strejda musí pořád pracovat, napíše Ti určitě v létě, ale asi dřív ještě.

Teta Viki

Ahoj Bohoušku, od nového roku pracuju u nové společnosti. Píšu programy na propojování počítačů mezi sebou. Počítače se obyčejně propojují tak, že se jeden počítač připojí na telefonní linku, počítač si potom zatelefonuje druhému počítačovi. Když jsou počítače dost blízko u sebe, propojí se navzájem speciálním kabelem, nebo se připojí na kabel kabelové televize (televize pro drátě). Zatím ahoj,

Zdraví Tě kačer Donald