Americký sen (47)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Čechách, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Prošoupané kalhoty, prachy žádné, černoši a slavný konec školometa. Boston, květen 1985.

2. května. Ahoj Ingrid, zdravíme všechny. Dnes jsem si všimla při věšení kalhot, že Václav si je vzadu na zadku docela za ty dva roky proseděl stejně, jako si Honzík a Luisa prošoupají za 1 roku kolena. Školu už má téměř hotovou, jenom si není jistý, jestli bude stačit diplomka, kterou napsal narychlo, poslední část z neděle na pondělí v práci přes noc a v pondělí odevzdal.

Koupil mně Hasselblad a tak až dojde poštou, zkusím se po sobotách a nedělích zapojit do práce taky. Na velký papír mně napsal spoustu úkolů jako založit obchodní účet, název podniku, objednací karty a tak podobně, koukám na to jako vejr, protože snad bych měla jít nejdřív do obchodní školy – což zkusím na ostro „pánbůh ví, jak to dopadne“. Už tento měsíc musím něco dělat, čeká nás na 99% stěhování k 1. červenci, prachy žádné. Všechno se pohybuje tak na krajíčku a už mě to sere, však to znáš. Honzík začal dělat ve škole velké pokroky, ale po rozhovoru s učitelkou jsem se rozhodla, že ho nechám ještě jednou v první třídě. Všem děckám táhne na osmý rok a on má šest a půl – to je jeden z důvodů a taky děcka hodně opakují a nemá to žádný vliv na budoucnost. Luisa to bude mít jednodušší o moc a Destiny – uvidíme. Teď je z ní ono „dítě s nervy“, všude se sápe a ječí, když není podle její vůle a taky spí dvě hodiny po obědě. Má žluté vlásky delší a šedé oči a vypadá příjemně a je vysoká na svůj věk. Teď mně telefonovala Daniela, přestěhovala se dále od Bostonu a moc si to pochvalovala. Říkala, že tam bydlí samé rodiny s dětma, které takto řeší situaci s vysokými nájmy v lepších čtvrtích + landlordy místy nehoráznými, kteří by chtěli za byt prachy, ale bydlet někde jinde (náš „buldok“). Některé rodiny to řeší tak, že se nastěhují, ale buldokovi neplatí a pak tiše zmizí. To je ne náš styl, tak bych se stěhovala.

Nějak nepíšeš, ozvi se zase, jestli tě školství neutrápilo. Rybičkovi budou mít v srpnu třetí dítě, doufají v kluka. Přemlouvají nás, ať už nemáme čtvrté, že by nás už nemohli dohonit, tak jsme se rozhodli, že teda už ne. Ale dá to teda přemáhání. Ingrid, pošli mi svoje míry, jestli se bude dařit, pošlu ti slušivé oblečky, který jsou tu kvanta, aby ses nemusela mořit se šitím. A taky děcek.

Jsem ostříhaná na jakési páže, ale nosím to rozfoukané a neučesané, celkem se mi to líbí, protože jsem hubená jako koza po kozlatech. Ale je pořád nějaké vzrůšo a jsem ráda, že můžu dělat věci = auto + foťák teď + laboratoř asi v červenci, srpnu, podle toho. Vše je vzrůšo, protože na kontě stále 00. Mamka psala, že by přijela, dostane-li Mirek amnestii, to bych byla moc ráda, protože už ani nevím pořádně, jak vypadá. Jana poslala diáky našeho domu a rodičů, tak jsem se podívala. Táta prý pije a doma se s mamkou hádá a mamka vůbec nemá žádné radosti. Chtěla bych jí zde připravit útulný pelíšek, do kterého by se ráda vracela. Sousedka, manželka landlorda, je stále těhotná, už měsíc měla mít dítě (první zemřel), vypadá tak na pátý měsíc a kouří celé těhotenství tak 30 denně, první v 6:00 ráno cestou na záchod (je to cítit škvírami) a poslední někdy o půlnoci, zřejmě usínajíc u TV. Modlím se za ni, aby dítě bylo zdravé a nemělo ony dýchací potíže, na které zemřel tři hodiny po porodu její první syn Richard, kilové miminko ubohé.

Včera jsme zde měli 28 stupňů, dnes je opět chladněji. Všecko kvete a Václav oslavil 34, takže Kristovy roky těžké by měl mít za sebou. Od Vráti nic nepřišlo, ale materiálně se bude mít dobře, už když nám psal před půl rokem, měl zakázky jakési. On je šikula, ale chyběly mu hory, líbily se mu jen mraky.

Ingrid, tady je černochů málo, ale jsem jednou po ránu zajela s Luisou a Destiny do parku za řeku, byl tam chlapec černý asi 21 let a ten se mě ujal pacičkama, že kdybych nemačkala klakson a on byl odvážnější, dopadlo by to všelijak (před L. a D.). Luise jsem vysvětlila, že chtěl naše peníze. Takže dávám teď bacha, kde zalezu a jestli jsou tam i jiní lidi než černí. Ahoj, čekají mě povinnosti, neboť je jedenáct dopoledne. Tenhle dopis v duchu smolím už celý týden. Omlouvám se za jeho strohost, ale snad lepší něco než nic.

Pozdrav Bohouše a děcka. Známky se prodávají pěkné, ale ve specializovaných prodejnách. Snad tam někdy konečně zajdu a nakoupím něco do vašich sbírek.

Viki

17. května. Ahoj Ingrid a kolektive, toď jsem si nechal natisknót takovy kartičky o tom mojim slavnym koncu. Můžeš to každymu ukazovat. Kdyby o ty karty byl zájem, toš eště pošlu vic, tady ta je na ukázku. Normálně je prodávam za 0.50 USD.

Jináč to ale není žádná sranda, pracuju v průměru 50 hodin týdně na projektu, který by potřeboval asi 80 hodin týdně - spolupracujete s jedním neschopným a jedním začátečníkem, kteří nedělají žádnou pozitivní práci - takže týdně schází 30 hodin, ať dělám co dělám.

Václav