Americký sen (102)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. O tom, jak se lidé liší, o studiích, učení a řecké svatbě. Vancouver, prosinec 2003.

8. prosince. Ahoj Ingrid a Franto, celý život mě nenapadlo, že se lidi liší. V září jsme navštívili Destiny v Pullmanu a tam mě odlišnosti uhodily do očí. Každoročně univerzita pořádá “den tatínků” jako velikou událost. Měsíce předem telefonní nabízeči žebrají o příspěvek na ten slavný den. “Jenom 300 USD nám postačí!” Bláhově jsme slíbili, že přijedeme, žádné příspěvky. Koupil jsem nové pneumatiky a už jsme švihali 100 mil/hodinu po I-84 na východ Oregonu, směrem nad Pendelton. Před Pendeltonem jsme překročili Oenčia-wanna (Velkou řeku, v řeči Umatiků) a byli jsme v Kennewicku. Srdce se mi sevřelo. Vlevo, vpravo, před námi a za námi auta a hlavně tábornické autobusy se vlečou vpřed. Každé vozidlo má několik vlaječek s vypleštěným bobřím obličejem. Kromě vlaječek auta mají mávátka hnědé barvy. Americká kopaná! O té nešťastné sobotě, Univerzita Oregonu (Bobři) hrála proti Univerzitě Washingtonu v Pullmanu (Horští lvové - Cougars). Zbylých 150 mil jsme se vlekli do Pullmanu, který byl již zadušený kobylkami aut. Doprava se vlekla krokem. Asi za hodinu jsme našli McCrosky Hall, budovu, kde Destiny bydlela. Bylo 13:30, kopaná zrovna začala. Později, kolem 19:30 jsem se dozvěděl, že zápas - s velkým povykem - skončil vítězstvím domácích. Tehdy mi - poprvé - došlo, proč nejsou v Americe hospody, tak jak je my známe. Lidi jdou na kopanou a baseball pít pivo, pokecat a pozorovat lidi.

Našli jsme Destiny a její pokoj. Ten mě překvapil. Tohleto za 700 USD měsíčně. Pokoj byl tak malý, že jsme - všichni tři - museli sedět na posteli. Destiny je populární. Každou chvíli ji někdo navštíví. McCrosky je především “mezinárodní ubytovna” pro studenty na výměně. Takoví studenti neplatí, výdaje jsou šul-nul výměnou. Snadná americká matematika: žádné peníze = průměr extra.

Konečně jak se lidi liší. Každou chvíli někdo zaklepal na dveře: návštěva pro Destiny. Nejdříve přišla Alex, soukmenovkyně z Berlína. Hlučná, nahrnula se do pokoje jako Gestapo. Ale kabátek měla jako Nicole Kiddman (americká Barbie herečka). Později někdo potichounku zaklepal. Objevil se obličej jako z krabičky Holandského kakaa. Protestantsky podomácku oblečená, osůbka rychle zmizela. Japonka Muko se ani neodvážila zaklepat. Bylo by to příliš nehorázné, rušit návštěvu. Jednou si Muko zapomněla klíče od pokoje. Neodvážila se zaklepat na vlastní dveře, aby jí Alex otevřela. To by bylo příliš nehorázné. Tak jenom stála přede dveřmi a bulila. Další v pořadí se objevila Američanka: tohle si udělám s vlasy a tohle jsem si koupila v nákupním středisku. Na konci návštěv přišlo zjevení tradiční španělské krásy, jenom ten účes má jako - nemůžu říct “pěst na oko”, na pěkném obličeji shoří každá nesrovnalost - jako Africká američanka z Šikága (Chicago). Vlasy měla zapletené do stovek tenounkých copánků. Tohle byla Virginia, Destinina nejlepší přítelkyně. Virginia nebere studia příliš vážně, chtěla by založit hudební skupinu. Destiny by se jí dobře hodila ´couse (protože) Virginia má vysoký hlásek a Destiny má hlubší. Naposledy máme Stef, Irka - katolička - z Belfastu! Stef (Stephanie) sdílí pokoje s Destiny. Dlouho jsem měl za to, že Stef je ze Skotska. Ona jenom studuje ve Skotsku. Svoji chybu jsem si uvědomil až když jsme se chystali domů. Dodnes nerozumím - ačkoli znám historii Irska, znám původ Irských katolíků a protestantů - nerozumím Irské rozepři. Minul jsem příležitost. Vzali jsme Destiny a Stef na oběd do mexické restaurace. Stef a Destiny měly rybí čimičanga, já a Viki jsme si dali enčiliádu. Stef je z velké rodiny: 11 dětí. Ano, ano, duch Ameriky, myšlení, názory pocházejí z Irska: peníze.

Peníze jsou také hlavní předmět výuky v Pullmanu: žádná teorie, jenom praktika. Před zahájením školy jsem musel vyplnit a podepsat palec tlustý stoh formulářů. Nijak zvlášť jsem je nečetl. Chyba! Týden po týdnu jsem se dozvídal, k čemu jsem se upsal. Podepsal jsem smlouvu na ubytování na rok, 700 USD měsíčně. Před zahájením semestru (Destiny) a trimestru (Luisa) jsme měli asi 8.000 USD úspor. Teď jsme (před zahájením nového semestru) asi 11.000 USD v dluhu.

Pullman mi připomíná katolický kostel z Husova kázání: “Chceš ku zpovědi?” - Zaplať! “Chceš pokřtít dítě?” - Zaplať! Když Destiny onemocněla chřipkou, šla k doktorovi, protože měl (studenti mají) nárok na jednu návštěvu zadarmo. Za dva týdny jí přišel účet na 46 USD. Návštěva v ordinaci sice zadarmo byla, změření teploty a vypláznutí jazyka ale přišlo na 46 USD. To se nabrečela. Nemoc byla alespoň k něčemu dobrá, dovolila jí zrušit ubytovací smlouvu ze zdravotních důvodů. Protože měla ubytování předplaceno na měsíc dopředu (z “nějakého” důvodu “počítač” naúčtoval platbu dvakrát), Destiny se těšila na navrácení přeplatku, když se teď vystěhovala. A tu máš čerte kropáč! Namísto přeplatku jí přišel účet na dalších 280 USD. Tak to jde s Destiny týden po týdnu. Píď po pídi se dostává do sedla. Od listopadu bydlí v nájemním bytě. Bude mít 3 spolunájemníky: Virginii, Venessu (která plete copy) a ještě někoho. Nájem za celý čtyřpokojový byt je 600 USD měsíčně. Na Den Díkůvzdání si přivezla Wenatchee, aby si užil sněhu.

Univerzita Washingtonu v Seattle je lépe uspořádána v záležitostech peněz. Je to zřejmě přítomností Boeingu a Microsoftu. Luisa platí 200 USD měsíčně za ubytování. Po zaplacení školného už nikdo nevyssával peníze. Luisa ale narazila na mnohem horší potíž. Jeden z předmětů, zvaný “Matematické zdůvodňování” je nemožný. Nejenom pro Luisu, ale i pro mě. Konstrukce důkazů a zdůvodňování je moje specialita užívaná ze dne na den. Přesto nemám nic, co bych Luise poradil, nebo jí pomohl. Představte si následující výuku. Osoba (rozhodně ne učitel, tím méně profesor): první hodina - “kupte si tuto knihu… “ Já ji nebudu sledovat, poznámky nemám… Všeobecné řeči…” Za domácí úkol udělejte příklady - 10 příkladů z knihy. Příklady jsou všechny označené vykřičníkem. Vykřičník znamená “význačný výsledek matematiky”. Teď, já ty problémy znám, 9 z 10 vyřeším na počkání. Před třiceti lety? Ne. Otázkou je, jak naučit metodu řešení. Metoda (způsob) se dá naučit jen na jednoduchých příkladech. Navíc, je možné učit jenom několik základních způsobů. S takovým základem je možné pokročit k “význačnému výsledku matematiky”. Takový předmět se nedá zvládnout čestným způsobem. Výsledek je nevyzpytatelný.

Vašku! Děkujeme za dopis, který jsi nám poslal v létě. Bylo mi zatěžko odpovědět obratem z důvodů, o kterých se zmíním. Účel postgraduálního studia se liší od běžných vysokoškolských studií. Někdo totiž musí učit a někdo musí vytýčit směr, co se má učit a co má smysl studovat. Účelem postgraduálního studia rozhodně není řešení “zvláště těžkých” nebo “zvláště hodnotných” problémů. Učení je důležitější než vytýčování. Učení spočívá v získání vhledu, proč daná příčina nevyhnutelně vede k nějakému důsledku - to je za prvé. Za druhé, učení spočívá v přednášení látky. Přednáška je veřejné představení, avšak ne recitace látky: přednáška je veřejné představení o příčině, která vede k důsledku, bez vyhnutí. Něco jako hra, kde dobro zvítězí nad zlem. 

Tady přichází Tvůj první problém. Vytápění a ventilace používá znalosti termodynamiky. Neznám předmět, který je obtížnější. Obtížnost není známkou zvláštní chytrosti. Obtížnost je známkou zvláštní blbosti. Cílem učení musí být pěstění schopnosti nalézt a ocenit jednoduchá řešení. Do takové míry, že učitel odmítne jakýkoli způsob dopravy kromě bicyklu. Ve svém studiu se musíš zaměřit na vše obtížné. “Obtížné” nepřichází samo o sobě. Obtíže jsou uměle zavedené. Obtíže normálně neexistují. Toť vše!

22. prosince. Před dvěma týdny jsem dostal pozvání na řeckou svatbu. Spolupracovník z ADP Anastasios se ženil. Viki nechtěla jít, protože nikoho neznala a také se někdo musel postarat o zvířata. Ukázalo se, že jsem neměl nejmenší příležitost ani se dostat k ženichovi na vzdálenost bližší pěti metrů. Jako bych nikoho neznal. Pršelo, byla tma, přesto jsem našel řecký kostel a později restauraci “U nové měděné pence” snadno navzdory slaboučkému světlu na motorce - jako je dělávali ještě v osmdesátých letech. Nepohoda přišla na recepci. Víno bylo původní řecké. Já jsem si však mohl dovolit jen 1 dcl. Obřad v kostele trval dvě hodiny se všemi kudrlinkami obřadnictví jako je třeba sypání růží v kročejích nevěsty. Obřad byl téměř celý v řečtině. Jen na počátku každé části kněží (2) uvedli novou scénu větou v angličtině. Třeba “My pravoslavní křesťané věříme, že Kristus je během svatebního obřadu mezi námi”. Právnická formulace mě rozběhla myšlenky dokončující knězovu větu: „věříme, ale přísahat bych na to nemohl”... atd. Jinou zajímavostí byl kostelní “přizpěvovatel”. Za každou větou, kterou kněží pronesli, přizpěvovatel dokončil slovy “Kirie Elleison”. Tohle znám díky básni Karla Havlíčka Borovského, stejného názvu, totiž Bože, smiluj se. Ničemu jinému jsem nerozuměl, jak čas postupoval, měl jsem rostoucí pocit, že jsem svědkem nezvratného průseru. Nakonec všechno dobře dopadlo; pěkně udržená tradice. Hostina byla asi pro 300 lidí, pravděpodobně všichni Řekové v Portlandu a okolí byli pozváni. Mezi nimi jsem si všiml vlastníků řecké restaurace “John´s Café”, kam občas zajdu na oběd. Pozvali mě ke stolu. Všechny hovory se samozřejmě vedly v řečtině, to byste se divili, co jsem se všechno dozvěděl!

Už toho víc nenapíšu. Dnes jsem pekl koláčky z lístkového těsta plněné vanilkovým krémem s rumovou příchutí. Ta příchuť pochází z láhve s nálepkou “Černý Tuleň”. To koštování mě už začíná zmáhat.

Zdraví Václav